Josefínský (josefský) katastr byl katastrální operát, který začal vznikat na základě nejvyššího patentu císaře Josefa II. ze dne 20. dubna 1785. Prováděcím předpis k témuž jsou "Základní pravidla , jenž při vkládání berně na domy wsseobecně pozorowaná býti magj" vydaná 1. září 1788. Katastr navazoval na tereziánské katastry, ale přinášel řadu novot, především přesné vyměřování. K jeho vyměření došlo v krátkém čase, přičemž do praxe byl zaveden již roku 1789. Vzhledem k tomu, že při vyměřování nebylo děláno rozdílu mezi panskou a poddanskou půdou, po celou dobu proti katastru protestovala především šlechta, což po náhlé Josefově smrti přinutilo nástupce Leopolda II. roku 1791 katastr odvolat.

Při vyměřování bylo ovšem nalezeno 60 % půdy, které předchozí katastry vůbec neznaly, takže návrat k předchozímu stavu nebyl udržitelný. Proto byl následujícího roku 1792 vyhlášen kompromisní katastr nazývaný tereziánsko-josefský. Tento stav trval do roku 1860, kdy byl vyhlášen stabilní katastr.

Základní charakteristika

Josefínský katastr byl založený na výsledcích skutečného, i když velmi hrubého, měření, a nikoliv pouze na základě daňových přiznání, současně byl prvním pozemkovým katastrem, základní jednotkou pro odhad výnosu byl pozemek (jehož výměra byla v terénu skutečně změřena), který nahradil do té doby základní daňovou jednotku – usedlost, jako první ze soupisů majetku zahrnoval jak dominikální, tak rustikální pozemky.

Katastr byl vyhotoven pro jednotlivé berní obce. Nejprve byly určeny hranice těchto katastrálních obcí (včetně protokolu o průběhu hranic), plocha každé obce se rozdělila na tzv. pozemkové tratě a hony (menší celky ohraničené cestami, potoky atd.). Pozemky, označené tzv. topografickým číslem (Numerus topographicus), se zařazovaly do čtyř druhů: role, louky, vinice a lesy. Z nich se následně vypočítával hrubý výnos. Do měření tedy nebyly zahrnuty zemědělsky neobhospodařované plochy: neplodná půda, cesty, silnice či vodní toky a plochy apod.

Způsoby vyměřování pozemků

Výměru pozemků menšího rozsahu a pravidelnějšího tvaru měřili sedláci řetězcem nebo provazcem (měření „skrze sedláky“) pod vedením vrchnosti nebo podle instrukcí inženýra. Tyto pozemky se nezobrazovaly, avšak jejich rozměry se zapsaly do tzv. fase. Výměru rozsáhlejších a nepravidelných pozemků (zejména lesů či větších pozemků ve svahu) zaměřil přísežný inženýr většinou měřickým stolem (měření „skrze zeměměřiče“) a zobrazil je. Domy byly sepsány, označeny domovním číslem (které přejaly následující katastrální operáty), ale nezaměřovaly se.

Operát obsahoval:

• polní náčrty (brouillony), na kterých byly zaměřeny a zobrazeny samostatně jednotlivé pozemkové tratě
• knihy fasí (přiznání), které obsahovaly popis polohy a název pozemkové tratě, soupis pozemků rozlišených topografickým číslem pozemků, jména majitelů a výměry pozemků
• pozemkové topografické archy (fasní archy)
• úhrnné sestavy plošné výměry kultur a kontrolovaného ročního výtěžku

Měření bylo dobře zorganizováno (výsledky se zapisovaly do připravených tiskopisů), probíhalo velmi rychle a bylo dokončeno během čtyř let, takže už 1. listopadu 1789 vstoupil operát josefínského katastru v platnost.

Primitivní a ukvapené měření bez geometrických základů však nemohlo zajistit spolehlivé výsledky, což se ukázalo roku 1792 při snaze sestavit z náčrtů souvislou mapu celé říše, neboť z jednotlivých polních tratí nebylo často možno sestavit ani mapu obce.

Protože tento katastr jako první již nerozlišoval půdu poddaných a šlechty, byl na nátlak šlechty po smrti Josefa II. v roce 1792 částečně zrušen a daně šlechty se opět vybíraly podle předchozího tereziánského katastru. Tato úprava se pak nazývala katastrem tereziánsko-josefínským, který byl podkladem pro vznik zemských desk, zakládaných nebo upravovaných podle patentů z roku 1794 o deskách zemských. Platil až do roku 1851, respektive 1860, kdy byl nahrazen na Moravě a v Čechách stabilním katastrem (viz wiki).